Blog

V pondělí vypukl nový akademický rok na UCL. Vybavena dvěma zavazadly a příruční taškou jsem se ještě v neděli odpotácela z lutonského letiště ke Great Portland Street, kde se nacházela recepce mého nového bydliště (ano, opět bydlím na koleji). Naštěstí byl celý areál bezbariérový, takže mi ani nevadilo, že jsem vyfasovala pokoj ve druhém patře. Po cestě jsem potkala několik dalších studentek, které mi připravily večeři. Po nějaké době vyplynulo, že jedna z nich je má spolubydlící. Ještě týž večer jsme se vypravily na promítání Sněhurky a potom jsem padla do postele.

Druhý den vypukl na kampusu blázinec. Kdo měl kartičku, mohl procházet turnikety a nemusel stát frontu táhnoucí se i desítky metrů. Protože jsem druhák a kartičku jsem neztratila, vypravila jsem se suverénně na zasedání členů představenstev studentských spolků na krátké školení. Dozvěděla jsem se, že musím být sama byrokrat, abych zdolala byrokraty nade mnou. Dostala jsem mapu studentského veletrhu, který se bude konat ve čtvrtek a pátek, a nějaké visačky, které mi dají privilegium stát u stánku a usmívat se na procházející studenty.

Po nákupu v Sainsbury’s (tentokrát už nemám jídlo zajišťované kolejí, ale vařím si ho sama) jsem zašla na uvítání druháků děkanem. Bylo nás tam hrozně málo a všichni jsme si sedli dozadu. Ačkoliv byl děkan vtipný stejně jako před rokem, už se z toho vytratilo to kouzlo, kdy sedí v místnosti hromada lidí a napjatě hltá každé slovo, protože se to třeba může hodit.

Večer se konal na koleji uvítací večírek v bytě ředitele. Hned v předsíni mě zarazil plakát s Václavem Havlem – bohužel jsem nezjistila, jak k němu ředitel přišel. Na povídání nebyla tato akce úplně ideální, protože jsme se v obýváku tísnili jako sardinky a jeden druhého se neustále ptali: “Cože?” Každopádně musím ocenit dobré jídlo – a budu muset vyhledat nějaký indický fastfood, protože je to neskutečně návykové.

V úterý se konal večírek pro studenty programu BA Language and Culture. Byli tam lidé ze všech ročníků vyjma třeťáků, kteří tráví tento rok povinně v zahraničí. Bylo zajímavé vidět vystrašené prváky, kteří mě zasypali dotazy ohledně náročnosti studia, výběru kurzů a mé motivaci studovat rumunštinu (na kterou jsem letos přesedlala z arabštiny). Stejně tak jsem si popovídala i s jednou čtvrťačkou, která neustále zdůrazňovala, že po roce v zahraničí si už nebude myslet, že naše fakulta je dezorganizovaná. No, mám se do budoucna na co těšit.

Poté jsem se sešla s kamarádkou z Balkan Society, které jsem předala materiály ukořistěné na školení, a dohodly jsme se na nějakém plánu na veletrhu. Když jsme se rozloučily, vrátila jsem se na kolej. Nebylo mi úplně nejlépe a ze strachu, že bych mohla chytnout nějakou plicní nákazu, jsem se posilnila horkým čajem a natáhla do postele.

Dneska už mi je líp, takže budu moct jít na úvodní schůzku s osobní tutorkou a ještě se stavit na katedře hispanistiky, kde bude nachos párty. Potom se koná nějaká další akce na koleji, naštěstí není moc slavící, takže snad nebudu vysílená, abych ten čtvrtek a pátek nějak zvládla.

Blíží se začátek akademického roku (někde dokonce už vypukl), a protože někteří lidé chtějí, aby jim všechny plány klapaly na 120 %, a hledají radu, kde se dá, rozhodla jsem se sepsat nějakou základní orientaci. Vycházím především z vlastních zkušeností, tudíž se většina věcí bude týkat UCL, nicméně využití najdou i studenti odjinud. Nebojte se klidně připsat do komentářů další postřehy.

  1. Pokud neplánujete zůstat v Británii nepřetržitě celý rok, netahejte si s sebou veškeré zásoby oblečení. Až se budete na prázdniny vracet do Česka, jednoduše si vyměňte zásoby. Ušetříte na zavazadlech, prostoru v bytě a vlastní námaze.
  2. Budete-li bydlet na koleji, předem si pečlivě prostudujte, co smíte přechovávat v pokoji, popřípadě co vám bude poskytnuto v rámci ubytování. Některé koleje například nepovolují na pokojích elektrospotřebiče jakéhokoliv druhu, a pokud vám na ně přijdou, mohou vám je zabavit. Stejně tak nemá smysl cestovat s povlečením, pokud vám ho kolej poskytne. Ušetříte si tak několik zbytečných povzdechů „Že já sem to sem tahal(a)…“
  3. Doporučuji si s sebou vzít nějaké pasové fotky (kvůli různým průkazům). Samozřejmostí by měly být osobní doklady a dopis o přijetí, který vám přišel z UCASu.
  4. Před cestou si najděte co nejvíce bezbariérovou cestu na kolej nebo jiného místa, kde budete bydlet.
  5. Zaregistrujte se u doktora (nejlépe univerzitního) – studentům UCL chodí poštou formuláře. Doporučuji ovšem spíše vyplněné formuláře na kliniku osobně donést než posílat poštou, protože se mohou snadno ztratit.
  6. Zařiďte si bankovní účet – požadavky jednotlivých banek se mohou lišit, minimem bude průkaz totžnosti a potvrzení o bydlení (pokud bydlíte na koleji, nechte si tam vystavit potvrzení).
  7. Pořiďte si britskou SIMku, ať neprovoláte zbytečně majlant a ostatní se vám dovolají (už se mi několikrát stalo, že někteří mí spolužáci se nemohli dovolat na jakékoliv zahraniční číslo). Osobně doporučuji T-Mobile, kde za 10 liber měsíčně máte buď neomezený pošet SMS, nebo provolaných minut zdarma.
  8. Buďte hodní na své spolubydlící, spolužáky a jiné lidi, se kterými se setkáte, a nebojte se o nich něco dozvědět, popřípadě s nimi někam zajít. Možná se z nich vyklubou noví kamarádi.
  9. …na druhou stranu nebuďte smutní, pokud se tito lidé s vámi po prvním týdnu přestanou bavit – během Freshers‘ Weeku je normální se dávat do řeči úplně s kýmkoliv, ale časem všechny tyto tendence přejdou. Nesnažte se tedy upínat pořád na ty samé lidi, koneckonců strávíte na vysoké škole několik let života a vaši spolužáci se budou neustále měnit. Také bych ráda připomněla, že je britským zvykem se často na druhé usmívat jen tak, aniž by o vás měli dotyční hlubší zájem – tím nechci tvrdit, že je každý Brit neupřímný, ale je dobré neměřit ostatní podle českých zvyků, abyste nemuseli čelit pozdějším zklamáním.
  10. Na jednu hodinu studia ve škole obvykle připadá jedna hodina přípravy doma – výjimkou mohou být různá praktická cvičení a exkurze. Jedná se spíše o orientační doporučení.
  11. Na mnoha webech se objevuje doporučení, abyste si ze začátku vyzkoušeli, jak se vám pracuje (napsat esej přes noc, během několika týdnů…). Zatím jsem tato doporučení našla ovšem na školách, kde se zprvu známky nezapočítávají do konečného hodnocení (MIT, Oxford). Pokud chodíte na školu, kde máte takovéto volné hodnocení, určitě se vyplatí to vyzkoušet – ovšem na UCL a jiných školách, kde se vám téměř vše bude počítat do celkového hodnocení (ano, i první ročník), buďte opatrnější.
  12. Nesrovnávejte se s ostatními spolužáky – není to zdravé. Jsou i důležitější věci než známky. Tečka.
  13. Nebojte se najít si i mimoškolní aktivity – budete si mít jak odpočinout od náročného studia a seznámíte s lidmi pdoobných zájmů. Na UCL se můžete přihlásit, do kolika spolků chcete, aniž byste museli ze začátku platit – využijte toho a po čase svůj seznam protřiďte podle toho, co se vm bude a nebude líbit.
  14. Nezapomínejte na rodinu a kamarády z domova, abyste se za dobu svého pobytu příliš od sebe nevzdálili. Nebuďte smutní, že budete od nich najednou daleko a nebudete se s nimi vídat každý týden – i kdybyste šli na českou vysokou, stejně byste byli časově vytíženi.

Kamila Šimeková opisuje svoje dojmy zo štúdia práva na univerzite v Aberdeene.

Motivácia

Po úspešnom roku na strednej skole v USA som si uvedomila že školský systém na Slovensku mi, v skratke, nevyhovuje. Začala som hľadať informácie o VŠ v zahraničí v anglicky hovoriacich krajinách na webe. Po niekoľkodňovom prieskume som zistila že štúdium v USA, Anglicku alebo Austrálii si nemôžem dovoliť bez niekoľkocifernej pôžičky, akokoľvek výhodnej, alebo štedrého štipendia. Zostávalo ešte Škótsko s mojou predstavou upršanej, hmlistej, depresívnej, no vždyzelenej krajiny. Prijmací proces je identický ako vo Veľkej Británii, t.j. prostedníctvom systému UCAS.

Škótsko ponuka niekoľko známych univerzít: University of Edinburgh, St. Andrews, Aberdeen, Glasgow University. Bezpochybnou výhodou po bezpodmienečnom prijatí na niektorú zo škótskych univerzít je, že občania členských štátov EÚ (výnimkou sú paradoxne Angličania) môžu požiadať o finančnú pomoc prostredníctvom Student Award Agency for Scotland (SAAS). SAAS je financovaná škótskou vládou a zabezpečuje preplatenie školských poplatkov (tuition fees). Hlavnou podmienkou je byt full-time študent bez predošlého ukončenia VS štúdia. Detailne podmienky su dostupne na saas.gov.uk.

Mojou voľbou bola univerzita v Aberdeene. Bola založená v roku 1495 a je tak piatou najstaršou univerzitou v UK. Navštevuje ju okolo 14 000 študentov. Prezentuje sa multikultúrnym prostredím so študentmi z viac ako 120 krajín sveta, kvalitou výučby, veľkým výberom študijných programov a vysokou zamestnanosťou po ukončení štúdia.

Štúdium

Študujem LLB (Hons) Právo s Európskymi právnymi štúdiami, tzv. „joint degree“. Dĺžka štúdia je 5 rokov (klasické LLB je štvorročná forma štúdia). Bola som prijatá pod dvomi podmienkami: maturitou na jednotky a TOEFL skóre nad 92 (maximum je 120), aspoň 20 z každej kategórie. Dve úplne najčastejšie otázky, ktoré som pred odchodom dostávala, boli jednoznačne 1) prečo Aberdeen? a 2) čo budem robiť so škótskym právom?

Aberdeen je v prvej desiatke najlepších law schools v UK, o prvenstvo v Škótsku bojuje s univerzitou v Edinburgu. Od prvého ročníka som okrem škótskeho práva, ktoré ma veľa spoločného s anglickým, mala možnosť študovať medzinárodné pravo a zvoliť si ďalší jazyk, ktorý je vyučovaný formou intenzívneho kurzu. Musím podotknúť, že skutočne intenzívny, kurz pre začiatočníkov obsiahol v jednom semestri celých päť rokov strávených francúzskymi popoludniami v štátnej jazykovej škole na Slovensku. Neviem objektívne zhodnotiť, aký význam by tento kurz mal, keby som z daného jazyka nemala aspoň základy. V treťom ročníku mám „povinný rok“ v rámci joint degree v zahraničí, počas ktorého sa budem venovať Európskym právnym štúdiám na niektorej zo sesterských univerzít v Európe. Pre každého, kto ma záujem študovať medzinárodné pravo, je to veľmi lákavá ponuka.

Prvým skutočným šokom bol škótsky prízvuk, ktorý ma v určitých prípadoch veľmi ďaleko od angličtiny. Po prvej hodine kriminálneho práva s profesorom z Glasgowa som skutočne začala prehodnocovať svoje možnosti študovať v angličtine. Samozrejme, nielen prízvuk, ale samotná právnická angličtina je ako keby samostatný jazyk. Avšak, ako to už býva všetko sa dá po čase naučiť a na niektoré veci si prosto musíte zvyknúť.

Kriminálne právo bolo jednoznačne priamym príkladom praktického prístupu zahraničných škôl k výučbe práva s dorazom na kritické a analytické myslenie. V prvom semestri sme študovali rôzne prípady — od priestupkov až po vraždy. Skúška pozostávala z modelovej situácie, v ktorej sme mali rozpoznať trestnoprávnu zodpovednosť figurujúcich osôb doplnenú precedensami. Prvý ročník bol v podstate prípravou. Učíte sa rozmýšľať, vyjadrovať a písať štýlom, ktorý budú od vás následné štyri roky vyžadovať. Veľkým plusom sú tutoriály, kde v kruhu 8-12 osôb mate možnosť prezentovať svoje názory a riešenia vopred pridelených prípadov. Tútori, ale aj samotní profesori, boli vždy veľmi ochotní objasniť a odpovedať na otázky častokrát aj v rámci ich voľného času.

Doposiaľ jedinú negatívnu skúsenosť som mala so známkovaním. To je na skale od 1-20 bodov , kde 9 bodov je potrebných na to, aby ste prešli. Pravidelne sa stávalo, že lepšie hodnotenie ako 17 bodov nedosiahol nikto, čo občas môže pôsobiť demotivujuco.

Život

Aberdeen ma v rámci Európy značnú koncentráciu ropného priemyslu, čo znamená rozvoj pre mesto, no zároveň aj zvýšenie životných nákladov pre študentov. Internáty sú k dispozícii iba pre freshers, a ubytovanie na privátoch sa bežne pohybuje od 300-400 libier mesačne. Aberdeen možno nedisponuje možnosťami a kulturnymi podujatiami ako niektoré iné veľké mesta, čo môže byť mínusom. V mojom prípade sa však svet točí hlavne medzi univerzitou, knižnicou a part-time prácou, takže to málo voľného času, čo mám, som nikdy nemala problém využiť. Je tu množstvo športových klubov a societies, ktoré organizujú rôzne aktivity (napríklad existuje možnosť vyskúšať si surfovanie v Severnom mori, čo sa mne celkom osvedčilo).

Nedávno se tu objevil příspěvek Davida Tótha, ve kterém vyprávěl o své stáži v Indii, který mě inspiroval k tomu, abych taktéž povyprávěla ostatním o své zkušenosti. Ráda bych tímto ukázala, že i v ČR lze najít zajímavou i smysluplnou činnost na prázdniny.

Bůh ví, proč jsem zrovna zauvažovala o Centru pro zpracování přirozeného jazyka. Snad z toho důvodu, že jsem si chtěla vyzkoušet na vlastní kůži počítačovou lingvistiku, kterou jsme ve škole vůbec neprobrali a která byla jen okrajově zmíněna v učebnici. Po krátkém informativním pohovoru v dubnu jsem věděla, že na pracovišti strávím celý červen.

Reakce na moji stáž byly různorodé. Asi nejentuziastičtější přístup zaujali rodilí Brňané, od ostatních jsem poslouchala dokola věty „Co budeš dělat na venkově?“ nebo „ÚFAL na MatFyzu je stokrát lepší“, což mě dost znervózňovalo. Bála jsem se, že se vlastně nic nového nenaučím, budu si jen tak z legrace ťukat do klávesnice a čas od času mě někdo požádá, abych vyhešovala nějakou haldu, nebo prostě něco, čemu vůbec nerozumím.

Centrum je tvořeno dvěma počítačovými laboratořemi, ve kterých je hromada počítačů, nejrůznějších slovníků, jeden stolní fotbal a občas i nějaký informatik. Čas od času někdo dokonce vytáhne z červí díry zmrzlinu a nabídne vám ji. Většinou jsem se pohybovala v místnosti, ve které byli ostatní čeští nebo slovenští informatici. Nemělo nejspíš smysl mě ani nijak oddělovat, neb jsem tam stejně byla jediná stážistka a čas od času musela s druhými komunikovat. Tento fakt měl několik výhod i nevýhod. Nevýhodou samozřejmě bylo, že jsem byla v místnosti jediná neinformatička a jediný člověk zvenčí. Někdo dokonce nalepil na vnitřní okno v místnosti hezkou tabulku o tom, jak se vidí studenti a akademičtí pracovníci navzájem, přičemž student bakalářského studia byl většinou vyobrazen jako mimino. Nevypadalo to moc pozitivně, ale nakonec to nějaké výhody obnášelo – na mimino jsou všichni hodní, moc toho po něm nechtějí, a když začne řvát, všichni se kolem něj seběhnou. Mimo to mi blízkost ostatních pomohla v socializaci a také v tom, že když někdo nečekaně potřeboval pomoct s mně známým jazykem, byla jsem k dispozici.

Moje práce by se dala zhruba oddělit na tři základní okruhy. Jeden se týkal SketchEnginu, programu na vyhledávání v korpusech (databázích textů převzatých z internetu nebo tištěné literatury), druhý Derivu, ve kterém jsem prováděla značkování podstatných jmen podle jejich přípon, a třetí SETu, syntaktického analyzátoru, který byl schopen jak povrchové, tak i závislostní analýzy. První okruh po mně vyžadoval aplikaci znalostí syntaxe, španělštiny, arabštiny a částečně i morfologie, přičemž jsem se ještě za běhu naučila psaní gramatik pomocí kódu. Díky tomu jsem propojila to, co jsem se naučila ve škole, s novým a nepoznaným. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak renesanční člověk musí korpusový lingvista být – krom základů lingvistiky musí ovládat i něco z informatiky a také nejrůznějších jazyků, aby vůbec dokázal s korpusy pracovat. Ve druhém okruhu jsem využívala morfologii a etymologii a dozvěděla jsem se, že ve skutečnosti nejsem expert na češtinu, protože hromada českých slov, které jsem dostala na práci, mi do té doby byla neznámá (na druhou stranu je fakt, že se jednalo často o archaismy). Třetí okruh byl velmi podobný prvnímu vyjma toho, že psaní kódu bylo mnohem složitější než pochopení principu závislostních stromů.

Počítačová lingvistika je rozhodně zajímavým odvětvím, zajímá-li vás jazykověda a informatika. Na druhou stranu je potřeba dodat, že člověk si ze začátku může připadat z těch počítačů frustrovaný. Je naprosto očividné, že počítač dělá jen to, co se mu řekne, nicméně to potom vede k vtipným situacím, kdy například vyhodnotí, že slovo „Charles“ je španělské sloveso, protože přeci končí na „-es“. To máte potom pocit, že pracujete buď s těžkým autistou, nebo vojákem Švejkem. Není divu, že jsem byla zoufalá, když moje analýza měla jen padesátiprocentní úspěšnost, a sdělila jsem to ostatním. Ti mi suverénně odpověděli, že se značkováním se bohužel nic nezmůže, ale že aspoň těch padesát procent jim stačí. Nechápala jsem. Jak může být padesát procent v pohodě? Já dělat takovéto chyby, tak ani neodmaturuji…

Ve skutečnosti se tato zkušenost ukáže jako pozitivní. Padesát procent? To je skvělé, vždyť ta úspěšnost nemusela být vůbec žádná! Počítač sice umí spočítat polynom devátého stupně, ale s porozuměním jazyka věda takhle ještě nepokročila. Každý správný krok, byť jakkoliv malý, je úspěchem. Svým způsobem vás to odnaučí perfekcionismu a začnete si vážit čehokoliv, co se jen alespoň trochu povede.

Ještě jsem nezmínila důležitou část své stáže, a to pobyt v Brně. Byla jsem v tomto městě již mnohokrát předtím, takže jsem s ním byla dostatečně obeznámena, ale ještě nikdy jsem neměla možnost tam pobýt déle než týden v kuse. Musím se přiznat, že na mě udělalo opětovně velmi dobrý dojem.

Kolej působila sice velmi skromně, ale zase jsem měla štěstí na velmi milou spolubydlící a samostatnou kuchyň i s koupelnou a WC, o čemž jsem si v Londýně mohla nechat zdát, ačkoliv jsem platila za nájem devětkrát víc. Pravda, architektonický skvost to nebyl, ale cítila jsem se tam přesto mnohem pohodlněji a vybavovala jsem si neustále své zážitky z cest po evropských hostelech. Kolej koneckonců jako takový mezinárodní hostel působila, neboť na ní přebývalo mnoho cizinců, především ze Slovenska a Španělska, takže jsem češtinu slýchávala na chodbách výjimečně.

Brno je sice velkoměsto, nicméně na rozdíl od Prahy se bezproblémově dostanete z centra do přírody během dvaceti minut – proto může na někoho působit spíše jako vesnice. Výhodu spatřuji především v tom, že se můžete jít kdykoliv projít nebo projet na kole a nebude vám trvat dlouho, než se dostanete k nějaké příhodné (cyklo)stezce. Vzhledem ke kopcovitému charakteru krajiny není nouze o krásné výhledy, obzvlášť při západu slunce. Nesmím také zapomenout na nádhernou architekturu a mnoho kulturních akcí (Ignis Brunensis, výstava věnovaná Divadlu Járy Cimrmana, festoval Mozartovy děti…), které dokládají, že v Brně nuda rozhodně není.

Nikoho tedy nejspíš nepřekvapí, když řeknu, že jsem si svoji stáž v Centru pro zpracování přirozeného jazyka velmi užila. Měla jsem možnost se naučit nové věci jak z lingvistiky, tak i jiných vědních oblastí i všedního života. Také jsem poznala řadu neuvěřitelně nadšených a zkušených lidí, od kterých jsem se celou dobu učila a se kterými jsem trávila volný čas hraním stolního fotbalu nebo na túře po okolí Brna. Jestli se po ukončení studií vrhnu na počítačovou lingvistiku na plný úvazek, je ještě ve hvězdách, nicméně bych se do centra ráda zase v dohledné době vrátila. Děkuji tedy všem pracovníkům laboratoře, kteří mi umožnili vykonat stáž a něco si z ní odnést, a stejně tak i svým kamarádům bydlícím v Brně, kteří si na mě během mého pobytu udělali čas a taktéž mi zpříjemnili pobyt. Pevně věřím a doufám, že nově nabyté zkušenosti v nejbližší době zužitkuji.

Jedním z největších strašáků středoškoláků je nepřijetí na vysokou školu. Největším strašákem vysokoškoláků je naopak nezaměstnanost. Ačkoliv tyto dvě obavy vypadají naprosto odlišně, mají kupodivu společné řešení, kterým jsou studentské stáže.

Stáž je (nejčastěji neplacená) praxe v nějaké instituci, která má za cíl své účastníky zaškolit v určitém oboru nebo činnosti. Nejčastěji se jí účastní studenti, popřípadě čerství absolventi škol. Na některých středních a vysokých školách jsou stáže povinné, jinde je na studentovi, jestli si před vstupem do zaměstnání sežene práci navíc.

V dnešní době může být překvapivě náročné se dostat na velmi žádanou školu nebo do velmi žádaného zaměstnání. Konkurencí vám budou lidé se skvělými známkami i výsledky testů, vynikajícími motivačními dopisy i brilantními doporučeními. Aby člověk vystoupil z davu do popředí, je potřeba na sebe nějak pozitivně upozornit. Když lidé rozhodující o vašem dalším osudu uvidí, že děláte máte praxi navíc, tudíž nejdete na vytoužené místo naslepo, vezmou to náležitě v potaz.

Co tedy můžete na stáži dělat? Samozřejmě záleží na pracovišti, charakteru vaší činnosti i vašich dosavadních schopnostech. Jiná práce čeká středoškoláka v muzeu mamutů a jiná čerstvého bakaláře z ekonomiky v konzultantské společnosti. Vzhledem k tomu, že nejspíš nebudete mít ze začátku příliš mnoho odborných znalostí, se dostanete k jednoduchým úkolům, které zdánlivě nebudou souviset s vaším budoucím studijním či profesním zaměřením (například oprašovaní koster pravěkých zvířat v prvním případě). Rozhodně z toho ale nezoufejte – berte to jako příležitost nahlédnout do chodu instituce a zkusit si, zda-li vám náročnější činnost podobného charakteru bude vyhovovat (pokud budete dělat sanitáře v nemocnici a bude vám dělat problém vycházet s pacienty, nejspíš se budete při studiu medicíny trápit).

Možná se zeptáte, proč byste měli investovat svůj čas a energii do stáží, na kterých se nedá nic vydělat. Pravda je taková, že díky pracovní zkušenosti si můžete vylepšit životopis, jak jsem již výše uvedla, a také si ověřit, na co se hodíte. Je to také užitečný způsob, jak trávit prázdniny, když už vás Diablo III omrzí. Je to výhodné jak pro firmu, tak i pro vás – nebudete vázáni žádnou smlouvou a firma nebude muset do vás investovávat své finance.

Mýty a fámy o stážích

Stáže jsou jenom pro doktory, právníky a ekonomy.
Určitě ne. Jak už bylo zmíněno výše, na stáž můžete vyrazit i třeba do muzea, zoologické zahrady nebo knihovny. Záleží na vás, na co se chcete zaměřit. Každopádně je třeba vzít v potaz, že praxe v takovýchto institucích nebývají často vůbec vypisovány a vy musíte navázat kontakt s vedením a sami se nabídnout.

Na stážích se nedá nic vydělat.
Některé stáže (především ty v zahraničí) mohou být placené, nicméně by to neměl být hlavní důvod, proč se na stáž hlásíte. Berte také v potaz, že na lukrativní pozice bývá často neuvěřitelný nával, zatímco jiná, neokoukaná a zajímavá místa, mohou zít prázdnotou.

Stejně se tam nic nenaučím, protože budu dělat podřadné práce…
I když to bude (možná jen zpočátku) vypadat, že děláte věci, kterým se budete později v životě chtít vyhnout, berte to jako školu života a spíš než na nepříjemnou stránku věci se zaměte na zajímavé věci kolem sebe. Co dělají lidé kolem vás? Jak je důležité to, co zrovna děláte, pro činnost pracoviště? Co se vám zajímavého přihodilo? Dalo by se něco zlepšit?

Krom toho nic nebrání vaší iniciativě, abyste se pokusili sami něco na pracovišti vylepšit. Je jasné, že jako obyčejní stážisté těžko upravíte složité věci, např. financování, ale můžete zkusit měnit malé věci, na které stačíte – třeba postavit do místnosti koše na třídění odpadů a přesvědčit ostatní, aby také recyklovali.

Samozřejmě je však žádoucí, abyste dělali smysluplné úkoly na pracovišti, tudíž pokud máte pocit, že byste rádi dělali něco trochu jiného, nebojte se promluvit s osobami, které mají nad vámi dohled, popřípaě se poohlédněte jinam. Stále ale mějte na paměti, že jste pouze stážisty, tudíž těžko budete plnit stejné úkoly jako zaměstnanci s ukončeným vzděláním a mnohaletou praxí.

Často kladené dotazy

Co musím udělat, abych někde získal(a) stáž?
Existuje rozdíl mezi stážemi, které zajíšťuje škola a které si zařizujete vy. Zde se budu věnovat druhému případu. V první řadě si musíte ujasnit, čemu se vlastně chcete na stáži věnovat a co od ní očekáváte. Podle toho je potřeba přizpůsobit výběr příslušné instituce. Můžete se poptat známých dospělých, jestli u nich v práci neshánějí nějaké dobrovolníky, nebo se podívat na google, co vám vyplivne na dotaz „XY stáže“ (místo XY zadejte oblast, která vás zajímá). Rozhodně se ale neomezujte jen na instituce, které viditelně inzerují místa pro stážisty – to, že je nevypíší, ještě neznamená, že by se nenašlo další místo pro dobrovolníka.

Projděte si internetové stránky různých institucí, zjistěte si o nich co nejvíce a vyberte si několik, které se vám líbí nejvíc. Poté kontaktujte pracoviště, nejlépe emailem (pokud nestanoví jinak). Snažte se kontaktovat spíše konkrétní osoby než všeobecné maily, na které chodí hromada zpráv se všelijakým obsahem. Jako obsah zprávy pište fráze typu „Letní stáž“, rozhodně neposílejte cokoliv viditelně označené jako „Žádost o práci“, což může znít dost negativně a zoufale. Ve zprávě se představte, vysvětlete, proč píšete, a ke zprávě přiložte svůj standardní životopis. Pokud se vám nedostane odpovědi, buď můžete zkusit štěstí dál, nebo opětovně zaslat zprávu jiné osobě či rovnou na místo zavolat. Každopádně mějte na paměti, že mají právo vás odmítnout, pokud vám skutečně nemohou nabídnout žádnou práci.

Je možné, že se zúčastníte pohovoru v místě stáže, abyste se seznámili s pracovištěm a tamější pracovníci si ověřili vaše schopnosti (a je to taktéž žádoucí). Bylo o tom napsáno mnoho, takže jen pro stručnost – slušně se oblečte, tvařte se pozitivně, raději si znovu přečtěte, co jste jim o sobě napsali, buďte zvídaví a prokažte zájem.

Jak dlouho stáž trvá a kolik hodin denně budu muset na pracovišti být?
To je velmi individuální a záleží na tom, jak se dohodnete s dotyčnou institucí. Délka stáže může trvat několik týdnů či dokonce měsíců. S největší pravděpodobností tam budete trávit každý všední den stejnou dobu jako ostatní pracovníci (někdy i kratší).

Jaké vstupní znalosti budu potřebovat?
Zde opět záleží na pracovišti. Všeobecně se však dá říci, že zapotřebí budou cizí jazyky (především angličtina) a počítačové schopnosti na úrovni běžného uživatele.

Mám si vést nějaké poznámky o tom, co jsem udělal(a)?
Je rozhodně prospěšné si vést nějaký pracovní deník, protože až budete psát svůj motivační dopis, můžete si ho znovu projít a vypsat to, co vám přišlo zajímavé. Stejně tak je dobré uvádět do životopisu, co všechno jste na praxi dělali a co jste se naučili.

Mám někoho na konci stáže požádat o potvrzení/doporučení/atp.?
Jedná-li se o povinnou praxi v rámci školy, nějaké razítko nejspíš potřebovat budete z administrativních důvodů. I když jste si ale praxi zařídili z vlastní iniciativy, je dobré zůstat s vaším pracovištěm v kontaktu, abyste je později mohli požádat o doporučující dopis nebo cokoliv jiného a vyhnuli se tomu, že na vás zapomenou, pokud víte, že někdy v budoucnu budete potřebovat jejich přímluvu. Sociální síť LinkedIn je určena právě pro udržování takovýchto profesionálních kontaktů – na vašich osobních stránkách se bude zobrazovat váš životopis spolu s vašimi kontakty, které budou moci přidat na vaše stránky doporučení. Někteří volí možnost Facebooku, pravděpodobně nejrozšířenější sociální sítě, která je ovšem určena udržování kontaktů obecně.

Na závěr bych vám ráda popřála mnoho štěstí při hledání stáže a taktéž v jejím průběhu. Pokud se zadaří, nastoupíte na zajímavé pracoviště, kde potkáte inspirativní lidi a naučíte se věci, o kterých se u vás ve škole ani nezmínili. Ale o tom až příště…

Dávid Tóth, druhák na informatike na Imperiali, strávil posledné leto na stáži v indickej softvérovej firme Infosys. V tomto poste sa delí o svoje zážitky.

Minulý rok som bol prvákom na katedre Informatiky. Keďže som študent z priemernej slovenskej rodiny, letná brigáda bola pre mňa nutnosťou. Po množstve zaslaných prihlášok do softvérových firiem nič nevyzeralo ružovo. Leto bolo na dosah a moja budúcnosť stále hmlistá.

[blockquote align="right" width="100"]
Môj internship bol práve v indickom Silikónovom Údolí.
[/blockquote]

Jedného dňa som však videl spolužiaka Tanuja, Inda, nervózne krúžiť dookola. Dozvedel som sa, že čaká na telefonické interview do Infosysu, indickej outsourcing firmy. Opýtal sa ma, či som sa tam hlásil aj ja a ak nie, tak nech to skúsim, lebo počas leta robia špeciálny program pre študentov z najlepších univerzít.

A tak na jeho radu som odpovedal prihláškou, ale len s malou nádejou na úspech. Nasledovali dve telefonické interviá s potenciálnym supervisorom projektu, ponuka brigády, víza a následne samotný osemhodinový let.

Ešte v Londýne, hneď po vstupe do lietadla indickej spoločnosti, som bol prekvapený indickou úctou a ochotou. So zvedavosťou som ochutnával jedlá, ktoré nám nosili letušky. Plný nadšenia som sledoval obrazovku na sedadle, ktorá znázorňovala pozíciu lietadla na mape. Vtedy som si uvedomil, že tak ďaleko od Slovenska som ešte nikdy nebol. A teda som hútal nad tým, čo ma vlastne čaká.

Ráno pred výstupom z lietadla na letisku Dílí nám ešte stihli servírovať raňajky. Hneď ako som vykročil von, zavalila ma 50-stupňová horúčava s vysokou vlhkosťou, horšie ako v saune! Nasledoval prestup a ďalší let do Bangaloru, kde už klíma bola miernejšia. Vydýchol som si, že moju cestu predsa len prežijem.

[blockquote align="left" width="100"]
Panorámu skalnatého kraja sme objavovali na prenajatých motorkách, jedna stála asi 4 eurá, aj s plnou nádržou benzínu, na celý deň.
[/blockquote]

Môj internship (po slovensky stáž) bol práve v indickom Silikónovom Údolí. Firemný taxikár ma odviezol z letiska na ubytovňu. Pred vstupom do areálu Infosysu ma ozbrojené stráže skontrolovali od hlavy po päty, ako na letiskách. To, čo sa udialo nasledujúce mesiace, zmenilo môj pohľad na život.

Po príchode na ubytovňu (alebo skôr 4-hviezdičkového hotela) som sa rýchlo vybalil a išiel na večeru, na prízemie do francúzskej reštaurácie. Zaplať len 130 rupií (2 eurá) a jedz, koľko môžeš, čo len chceš! Po večeri som zaspal ako zarezaný. Až ráno som si všimol v akej krásnej, priestrannej izbe som ubytovaný. Manželská posteľ, upratovacia služba každé ráno a výhľad na celý areál a zeleň firmy.

V úvodný deň, firma predstavila medzi sebou nových internov. Väčšina študovala v USA a pochádzali z univerzít ako Stanford, Harvard, Cambridge, Oxford, Princeton; zorganizovala kultúrno-vzdelávaciu hodinu o Indii, stretnutie s mentormi a supervisormi. Mojou úlohou bolo naprogramovať algoritmus na mínovanie dát na paralelných procesoroch grafických kárt. Počas projektu som mal veľmi milú vedúcu menom Sujatha. Pozitívne si spomínam na diskusie o projekte, počas ktorých sme mali šancu spoznať sa aj osobne, nielen pracovne.

Na obed sa interni vždy stretávali na dohodnutom mieste veľkého firemného areálu pozostávajúceho z 50-tich budov. Tam sme mali možnosť spoznať sa, ale i plánovať výlety počas víkendov. A tak spolu s ostatnými som precestoval skoro celú Indiu.

Na výlete do Chennaia sme boli v Pondicherry, bývalej francúzskej kolónii. Bolo to veľmi čisté mesto v porovnaní s Chennaiom. Zaplávali sme si v búrlivých vlnách Bengalského Zálivu, navštívili vojenské múzeum, záhradu Eden pri zlatej kupole Auroville, centre jogy, kde ľudia z celého sveta prichádzajú žiť jednoduchý život zriekajúc sa všetkého. Dlhšie vzdialenosti sme razili autobusmi a miestne lokálnymi trojkolesovými taxíkmi, tuktukmi. Na uliciach sme stretli deti, ktoré nám predávali domácky vyrobené kapsičky. Inokedy sme zase išli ku Arabskému moru do Goy na pláže.

Raz firma zorganizovala poznávací zájazd (Cultural Immersion) pre všetkých internov. Išli sme do Mysoru. Tam sme navštívili galériu, hinduistický chrám, spirituálne tance a za tmy aj romanticky osvetlený Mysore palác. Pri paláci som kúpil otcovi husle zo žabej kože a aromatické mydlo. Vyjednal som z 900 rupií na 150. Ak predajca vidí, že ste cudzinec, férovú sumu vám neponúkne. No keď som si myslel, že už väčšou pohostinnosťou prekvapený byť nemôžem, vtedy nás pozvali do luxusnej reštaurácie, kde špeciality, ktoré som okúsil, asi už nikdy v takej delikátnosti jesť nebudem. Firma má v Mysore jedno z najväčších korporátnych tréningových centier na svete. Niektoré budovy vyzerajú podobne iným slávnym budovám. A tak sme sa odfotili pri “Bielom Dome”.

Môj posledný spoločný výlet bol do Hampi, Chrámu opíc. Panorámu skalnatého kraja sme objavovali na prenajatých motorkách, jedna stála asi 4 eurá, aj s plnou nádržou benzínu, na celý deň. Pri výstupe do chrámu nás zdravilo niekoľko druhov opíc. Na posvätnom vrchu sme sa ocitli v magickej atmosfére. Pomedzi kaktusy, jediné rastliny, ktoré tam boli prítomné, fučal silný vietor. Miestni obyvatelia mali ceremóniu a vyriekavali rôzne piesne a modlitby. Dolu, pri rieke, kúpali slona, čo mi analogicky pripomínalo slovenských bačov.

Na konci môjho internshipu, som sa sám vybral do Himalájí, lebo nikto iný nechcel ísť preč na 9 dní. Cestoval som vlakom od piatka noci do nedele večera. Posledná trieda sa volá nerezervovaná, kde ľudia sú po strechách a na spojniciach vozňov. Ja som išiel predposlednou, ale i tak mi spoločnosť robili aj hlodavce. Cestou vlakom som uvidel polovicu Indie! Videl som ľudí stavať si slamené príbytky. Cez rieku pri Kalkate sme prechádzali až 15 minút. Každú zastávku sa do vlaku nahrnuli predavači s jedlom, kobercami, látkami, hračkami, sladkosťami, kuracou briany, zeleninovou samosou… Počas cesty som v celom vlaku nenatrafil na jediného cudzinca.

[blockquote align="right" width="100"]
Na obed sa interni vždy stretávali na dohodnutom mieste veľkého firemného areálu pozostávajúceho z 50-tich budov. Tam sme mali možnosť spoznať sa, ale i plánovať výlety počas víkendov. A tak spolu s ostatnými som precestoval skoro celú Indiu.
[/blockquote]

Večer, keď som dorazil do Siliguri, tak ma tuktuk bicykel odviezol na hotel. Ráno som si vybavil povolenia na vstup do Sikkimských Himaláji a s miestnymi som sa odviezol džípom do Namchi, kde ma čakal Stanley, Karmin kamarát. Karmu, bhutánske dievča som stretol v Bangalore v Infosyse na ceste do mesta autobusom, keď som sa jej pýtal na cestu. Firma nám poskytovala taxíky, ale ja som si to chcel vyskúšať dobrodružnejšou cestou. V Namchi som navštívil monumentálnu sochu Guru Rinpoche, kde som aj zablúdil v pralese, lebo už bola tma. V chráme Guru Rinpoche býva jeden budhistický mních, ktorý sa modlí od 5 rána do 10 večera. Jedlo mu nosí “kostolník”. Na druhý deň som vyrazil do Yuksom, keďže Stanley nemal nejaké prevratné plány. Preňho bol kraj obyčajný. Ale ja som tam strávil iba pár dní a chcel som zmaximalizovať moju potechu. Pôvodne som chcel vystúpiť na Mount Pandim, šesť tisícovku, alebo sa pozrieť ku Kančendžunke, tretiemu najvyššiemu vrchu. Ale v Indii nie sú vyznačené chodníky pre turistov. Na šerpu ako jednočlenný tím som nemal peniaze a ani čas, veď výstup na Pandim trvá asi 16 dní. Znova som sa vydal do neznáma, nasledoval som miestnych, videl som ich jednoduchý život — ráno vstanú o piatej až šiestej, robia možno do 15.00 alebo 16.00 a potom majú voľno, ľudia trávia čas spolu. Päťročné deti dochádzajú do školy pralesom a mňa vystríhali, aby som sám lesmi nechodil. Hoci som sa nedostal na vysoký štít, podarilo sa mi uvidieť nádherný vodopád, v diaľke zasnežené hory, priepasti, pohľadom na ktoré až srdce stíska. Ochutnal som čerstvé banány, neporovnateľné s tými, čo máme v obchodoch. Cestu som zakončil v Gangtoku, hlavnom meste Sikkimu. Rozlúčil som sa so Stanleym a vybral som sa naspäť vlakom.

Keď som prišiel do Infosysu, tak som ešte tri týždne intenzívne pracoval na mojom projekte. Mal som finálnu prezentáciu a potom som letel späť do Londýna.

India mi dala nadhľad, viac si uvedomujem moju prítomnosť, prchavosť života, hlavne to, že v živote máme iba jednu šancu. Nezabudnem na večeru s Karinom, internom z Thajska, ktorý študoval na Tokijskom technologickom inštitúte. Slnko zaľahlo. Rozprávali sme sa o budhizme. Cítil som vyrovnanosť v celom tele, ako keď sa morské vlny utíšia. Budha sa zriekol všetkého, čo svet prináša — bolesti i radosti, myšlienky a vedomia. Stratil sa do neznáma, na miesto ktoré neexistuje, nikdy neexistovalo a ani existovať nebude.

Dávid Tóth

Když jsem v září nastupovala s několika těžkými zavazadly na pravidelnou autobusovou linku Praha-Londýn, tušila jsem jen zběžně, co mě ty následující měsíce na vysoké škole čeká. Pravda, počítala jsem s tím, že budu mít hodně práce a spoustu neuvěřitelných zážitků, ale konkrétní obraz se mi zjevil až teď, když mám za sebou již všechny zkoušky, tedy uzavřený první ročník.

I kdybyste si přečetli veškeré paměti všech absolventů britských škol nebo si s někým z nich osobně promluvili, nikdy vám to neposkytne tak autentický obraz jako vlastní zkušenost. Ten rok byl jedno velké neuvěřitelné překvapení, protože jsem se dostala k věcem, ke kterým bych se jinak nedostala a u kterých jsem to ani neočekávala. Navštívila jsem opravdickou mešitu, začala se učit persky, seděla dva metry od Tomáše Sedláčka, usmířila se s do té doby zarytým nepřítelem, začala nesnášet gender studies, přečetla několik latinskoamerických povídek o brutálním asociálním chování a mnoho dalšího, co by se sem nejspíš nevešlo. Dokonce jsem ani nevěděla, že existuje něco jako Oxbridge Admissions. Moje očekávání na začátku roku si nedokázala zahrát s realitou – co na první pohled vypadalo jako hračka a samozřejmost, se ukázalo jako obtížně řešitelné, na druhou stranu to, co se zdálo zprvu prakticky nemožné, se kupodivu vyřešilo k mé spokojenosti.

Při vyklízení pokoje na koleji jsem si připadala jako archeolog, který třímá v ruce materiál, na který nikdo dlouhou dobu nesáhl. Rukama mi prošly prospekty všech možných i nemožných studentských spolků vnucených na Freshers‘ Fayre, do kterých jsem se stejně nikdy nepřihlásila, vlastní poznámky psané ve třech jazycích, z nichž ani jeden není moje mateřština, a samozřejmě také památníček, zahrabaný úplně nejhlouběji, který se od mého příchodu vůbec nezměnil. Na jednu stranu je škoda, že nebyl využit, na druhou stranu se nic nevyrovná tomu pocitu, kdy si uvědomíte, že vlastně tak životně důležitý nebyl. A to nejen z toho důvodu, že ty důležité lidi máte uložené v mobilu nebo na Facebooku, nebo že vám darovali svoji starou učebnici LaTeXu.

Asi budete mít po přečtení předchozích odstavců pocit, že jste právě přečetli další kýčovitý úryvek z blogýsku nějakého studenta, který se právě vrátil z ročního pobytu na americké high school, snaží se vám prodat všechny ty zážitky, které země neomezených možností slibuje, a tváří se, že ho osvítilo velké poznání. Skutečnost je taková, že zkušenosti jsou nepřenositelné a subjektivní, takže si na propagátorku hrát nebudu, protože i kdyby vás tento příspěvek inspiroval ke studiu na univerzitě ve Velké Británii, nejspíš by váš příspěvěk na těchto stránkách začínal ve stejném duchu: „Když jsem nasedal(a) do dopravního prostředku, který mě měl dovézt do Británie, vůbec jsem netušil(a), co mě čeká, ačkoliv jsem si předtím pročetl(a) zkušenosti starších a zkušenějších…“ A velké osvícení? Na začátku jsem samozřejmě tápala a nechávala všechny možnosti otevřené. Teď jsme si uvěmomila, čemu se určitě chci a nechci věnovat, tudíž se možnosti již zúžily, ačkoliv samozřejmě není nic definitivní. Člověk si vlastně uvědomuje, že rozhodování je dlouhodobý proces a že se vlastně rozhodujeme prakticky celý život. Možná i toto zjištění svým způsobem osvícení je. Pamatuji si, jak jsem jednou, to jsem tehdy byla ještě v septimě, seděla s kamarádem, tehdy vysokoškolákem na britské univerzitě, v kavárně nad jeho notebookem. Fascinovalo mě, jak mu během dne přišlo asi třicet emailů, přičemž polovinu z toho smazal a druhou buď zběžně pročetl nebo označil jako přečtenou, aniž by se namáhal ji vůbec číst. Říkala jsem si, že to je zlozvyk a že já si vždycky čas na emaily najdu. Dnes těch emailů dostávám také třicet denně a bohužel občas dělám totéž. (Rozhodně to ale NEDĚLÁM schválně! V případě naléhavosti použijte jiný komunikační protředek. Děkuji.)

Na první cokoliv se obvykle špatně zapomíná a můj první rok v Británii nebude výjimkou ani v tomto ohledu. Musím nyní potvrdit slova zakladatele facebookové stránky Žij okamžikem, který právě prožíváš, protože ta chvíle se nikdy nevrátí. Až se v září vrátím, půjdu samozřejmě na ten Freshers‘ Fayre, kde jsem rok předtím nasbírala to, co poslouží zanedlouho jako sběr. Nicméně tam nebudu v pozici sběratele prospektů, nýbrž toho, kdo bude prospekty vydávat a nostalgicky vzpomínat na ty časy, kdy se upsal desítkám různých spolků na mailing listy a hned ten večer se z nich snažil dostat pryč.

Tímto bych chtěla poděkovat všem, s kterými jsem tento rok prožila a kteří mi vůbec umožnili studium na University College London. Doufám, že zbývající tři čtvrtiny mého studia budou stejně bohaté na zážitky jako čerstvě uplynulá čtvrtina.

Letošní již druhý ročník státních maturit se samozřejmě neobešel bez různých kontroverzí, stejně jako předchozí ročník. Evergreenem jsou testy samotné a několik dní již Českou republikou hýbe případ vyšší obtížnosti matematiky.

Ihned po konci testování se na internetu objevily nesouhlasné reakce, které poukazovaly na náročnost třidvaceti testových úloh a nízký časový limit jim vyhrazený, tj. dvě hodiny. Nesouhlas zazněl z úst jak studentů, tak i matematikářů. Na tuto skutečnost zareagovala Česká televize a zařadila do vysílání speciální maturitní vydání pořadu Hyde Park.

Zelený, ředitel CERMATu, hodnotící komise sestavující maturity, byl pozván do pořadu a měl za úkol obhájit prakticky neobhajitelné. V pořadu vyšlo najevo, že se při testování objevily rozpory mezi různými komisemi, přes které procházejí úlohy, a že definitivní podoba testu nebyla vlastně testována nanečisto. Mimo jiné také pan ředitel přiznal, že mu test činil problémy, ačkoliv vystudovat statistiku na MFF UK, kde by snad znalost středoškolské matematiky měla být prerekvizitou k úspěšnému absolvování školy. Nebo ten test měřil něco jiného než znalost středoškolské matematiky.

Spousta lidí vám řekne, že se ani nediví, že vysoké školy nechtějí přihlížet k výsledkům státních maturit, jestliže se neustále děje takovýto paskvil. Pravdu ale mají jen napůl – ve skutečnosti některé školy přihlížejí k maturitě, ať již celkově, bez ohledu na státní či nestátní úroveň (např. VFU, 1. LF UK), nebo jen k určitému předmětu ve státní části (ČVUT – ta odpouští přijímací zkoušky z matematiky, pokud uchazeč ve vyšší úrovni z matematiky získá alespoň 70 %). Dále je nutno připomenout, a to především z toho důvodu, že si toto nejspíš přečtou lidé zajímající se o studium ve Velké Británii, že u přijetí na britské univerzity mají výsledky maturit hlavní slovo. Pravda, i dříve mohli někteří lamentovat nad tím, že každá škola má úplně jiné požadavky a jiný systém hodnocení, přesto dávaly univerzity jednotné podmínky z hlediska čísel, aniž by si zjistily, jak který učitel na dotyčné střední škole známkuje. V současném systému k tomu přibude otazník nad státní maturitou, obzvlášť když i úspěšní řešitelé korespondenčních seminářů a olympiád nejsou schopni získat lepší známky než dvojky a trojky, ačkoliv britské vysoké školy pouze zajímá, jestli je podmínka splněna či nikoliv, aniž by braly v potaz úroveň a zadavatele zkoušky. Zkouška, která měla sjednotit standardy, vlastně spíše rozděluje – kolik britských škol dnes si uvědomuje rozdíly mezi maturitami školními, státními s nižší obtížností a státními s vyšší obtížností? Podobná námitka byla v pořadu vznesena, každopádně ze širšího hlediska je nutno si uvědomit, že se nejedná jen o problém prošel versus neprošel, nýbrž i o problém z hlediska jednotlivých známek. Bude CERMAT zasílat expresní dopisy na jednotlivé instituce, aby jim vysvětlil, že výsledky maturantů jsou na vysoké úrovni, byť konvenční vnímání oné známky tomu neodpovídá?

Pravda, je to tak trochu i podnět směrem k britským univerzitám, aby se pravidelně dovzdělávaly v oblasti mezinárodní pedagogiky a nezpůsobovaly českým uchazečům zbytečný stres. Na druhou stranu je otázka, co objektivního by měly šanci z nynějších dat zjistit – nejspíš by měly chuť maturity vůbec neuznávat, což ovšem vzhledem k právním úpravám v rámci EU není možné.

A právě z tohoto důvodu je důležité, abychom se kriticky zamysleli nad všemi nejasnostmi ohledně státních maturit a snažili se je alespoň částečně dovést k dokonalosti, aby ta naše čísla na maturitních vysvědčeních měla nějakou hodnotu nejen pro nás, ale i svět okolo. V domovině i v zahraničí.

V polovici februára mi prišiel email s pozvaním na otvorenie novej budovy katedry businessu. Súčasťou otvorenia bola aj rektorkina prehliadka tejto budovy, stretnutie so študentmi a následné odkrytie pamätnej tabule. Takéto pozvanie som považoval za poctu, a potom, ako som sa dozvedel, že rektorkou našej školy je jediná dcéra kráľovnej Veľkej Británie, princezná Anne, aj za veľmi ojedinelú životnú skúsenosť.

Kráľovská rodina zohráva reprezentatívnu funkciu v domácom a medzinárodnom dianí. I keď monarchovia pôsobia ako verejné osobnosti, je vcelku ojedinelé stretnúť ich osobne. Anne Elizabeth Alice Louise sa môže aj v 21. storočí pýšiť titulom Princess Royal. Titul princeznej môžu monarchovia získať dvomi spôsobmi: manželstvom alebo priamym pokrvným vzťahom z kráľovnou. Ako jediná dcéra Kráľovnej Alžbety je princezná Ann jedinou priamou pokrvnou princeznou Veľkej Británie. Keď princ Phillip, jej otec, vyhlásil, že v roku 2010 z pozície rektora na Edinburghskej Univerzite kvôli pokročilému veku a zhoršujúcemu sa zdraviu odstúpi, nástupníčkou na tento post bola automaticky zvolená jeho dcéra.

Princess Royal je považovaná nielen za najtalentovanejšiu (v roku 1974 vyhrala zlatú medailu v Európskom šampionáte v jazdení na koni), ale aj za najvyťaženejšiu osobu kráľovskej rodiny. Vďaka vyše 50 čestným titulom a 100 aktívnym členstvám v charitatívnych organizáciách je každodennou náplňou princezninho života šíriť dobrú vôľu a meno kráľovskej rodiny. Ani po rokoch táto práca princeznú neunavuje a tvrdí, že jej životným poslaním je využiť svoju privilegovanú pozíciu na neustále zlepšovanie spoločnosti.

Prvou vecou, ktorá by každému preblysla hlavou, je otázka, ako sa v spoločnosti člena kráľovskej rodiny má človek vlastne správať. S množstvom titulov, ktoré princezná má, je veľmi ťažké osloviť ju tým správnym a nepomýliť sa. Na oficiálnom briefingu niekoľko dní pred návštevou nám našťastie všetko vysvetlili. Automaticky tak odpadla aj moja snaha vymýšľať si v hlave rôzne pompézne pomenovania. Počas návštevy tak bola princezná jednoducho rektorka (chancellor) našej školy. Výber oblečenia na túto príležitosť ma však prekvapil ešte viac. Keďže princezná je známa ako veľmi prístupný človek, bolo nám dovolené ležérne oblečenie bez žiadnych významných požiadaviek. Jediná vyslovene zakázaná vec boli riflové nohavice.

Dôvodom, prečo sme ja a môj spolužiak boli pozvaní na otvorenie novej budovy, bola naša výhra v business súťaži (viac sa možno dočítať tu). Náš víťazný plagát o Red Bulle princeznú už na prvý pohľad veľmi zaujal. Podali sme si ruky, predstavili sa a povedali sme jej, aké predmety na univerzite študujeme. Následne sa ona spýtala, prečo sme náš plagát vlastne vyhotovili (povinná časť osnov na našej univerzite), čo sme v ňom o Red Bulle chceli povedať a aké analytické nástroje sme použili pri našom výskume. Taktiež sa zaujímala o to, či použitý formát splnil naše očakávania a bol vhodný pre naše potreby. Na človeka, ktorý podvedome budí veľký rešpekt, pôsobila oveľa menej zastrašújuco, ako som pred stretnutím očakával, priam priateľsky. Spolu so spolužiakom Brodiem sme mali príjemnú päťminútovú debatu o tom, prečo je Red Bull taký úspešný, a čo ho robí jednotkou na trhu. Princezná s nami viedla príjemný dialóg, a cítili sme, že sa o nás naozaj zaujíma (napriek tomu, že sa nám veľmi triasol hlas).

Čo ma veľmi pozitívne prekvapilo, bol neskutočný nadhľad, ktorý princezná mala. Povedala, že pre business je veľmi podstatné prispôsobiť sa globálnemu trhu a rásť do rôznych smerov, nielen zväčšovať trhový pomer. Keďže sme na plagát použili nami vypracované dôsledné analýzy Red Bullu, vedeli sme, že štruktúra tohto businessu je veľmi adaptívna na rôznorodé trhy a v posledných rokoch sa zameriava viac na spozorovanie rôznych športových podujatí ako na energetické nápoje. Princezná sama priznala, že keby nebolo Britských týmov McLaren či Lotus, jej obľúbeným tímom v F1 by bol práve Red Bull Racing, ktorý v roku 2011 vyhral šampionát aj pohár konštruktérov.

Náš rozhovor zakončila slovami “Impressive work, thank you,” čo pre nás dvoch znamenalo oveľa viac ako dobrá známka na teste či zvládnutý tutorial. Až po skončení celého podujatia som si uvedomil hodnotu tohto stretnutia. Je to spomienka, ku ktorej sa budem rád a s hrdosťou vracať.

Fotogaléria

[gallery]

Počínaje minulým týdnem se na kampusu UCL rozběhla předvolební kampaň a zároveň započaly ve velkém valné hromady studentských spolků, kde se taktéž volí představenstva.

Studentská unie je orgán sestávající ze studentů příslušné školy, který zajišťuje některé služby na její půdě – provoz bufetu, dohled nad studentskými spolky, řešení stížností ohledně výuky a podobně. Vzhledem k tomu, že UCL má zhruba 23 000 studentů, je jasné, kampaň bude probíhat ve velkém. Proto se snad po celém kampusu rozvěsily letáčky usměvavých kluků a holek, kteří se snažili ulovit hlasy voličů na nejrůznější sliby. V programech se zmiňuje ledacos – od vybudování nové kantýny na kampusu až po návrat Elvise. Letošním hitem byla London Living Wage neboli speciální minimální mzda pro Londýn (vyšší než ve zbytku království vzhledem k vyšším životním nákladům), za jejíž neimplementaci na UCL byl rektor Malcolm Grant dost kritizován (později vydala jeho kancelář prohlášení, ve kterém byly popřeny některé aspekty, o které si kritici opírali). Krom toho nezapomínali kandidáti připisovat ke svým předvolebním slibům jména těch, kteří je podporují. Jedná se o alespoň trochu vlivné osoby z řad studentů, často předsedy různých studentských spolků nebo přímo někoho z unie.

Hlasovalo se online pomocí studentských účtů od pondělí do pátku a již dnes jsou známy výsledky. Sice mě zklamalo, že někteří moji favoriti nebyli zvoleni, na druhou stranu vždycky může být hůř, takže jsem byla ráda alespoň za těch pár jmen, které v příštím akademickém roce povedou unii.

Ti, kteří měli to štěstí a byli zvoleni zástupci na plný úvazek, se mohou těšit na bohaté stipendium v hodnotě 25 000 liber za rok, nicméně musejí být na škole k dispozici i přes velké letní prázdniny. Zástupci na částečný úvazek takovouto povinnost nemají, nicméně také nepobírají stipendium. V každém případě se ovšem jedná o zajímavý bod do životopisu.

Valné hromady, které si pořádají jednotlivé studentské spolky, nemají samozřejmě takové masivní ohlasy, nicméně se také jedná o lukrativní pozice, které mohou vylepšit životopis. Pokud se student angažoval jako předseda, tajemník, pokladník nebo jiný člen představenstva spolku, vypovídá to dost o jeho organizačních a řídících schopnostech.

Čím větší studentský spolek, tím větší je povětšinou konkurence. Osobní zkušenost z valných hromad velkých spolků nemám, takže mohu jen okomentovat ty menší, se kterými mám zkušenost. Největším problémem menších spolků je dodržení kvóra, tj. minimálního počtu nebo procenta členů spolku, kteří se musejí hlasování zúčastnit, aby bylo platné. Moje zkušenost je zatím taková, že pokud se předem oznámí přítomnost jídla a alkoholu, přijde deset lidí, pokud se předem neoznámí, přijdou čtyři lidé, a pokud se událost neoznámí na Facebooku, vždycky se najde někdo, kdo bude říkat: „Ale já myslel, že je to až za týden…“ Podle neověřených drbů prý Enterpreneurs Society slibovala na valné hromadě tři pizzy zdarma a přišlo více než sto lidí.

Kandidáti si obvykle připravují různé proslovy, ve kterých sdělují své záměry se studentskými spolky, nicméně ne všude je to nutné, obzvlášť u těch menších spolků, kde není konkurence a kde stejně není moc prostoru na to, aby člověk řekl něco poutavého a originálního. Ti, kteří jsou zvoleni předsedy a pokladníky, se na konci školního roku účastní školení, aby byli lépe připraveni na svoje nové role.

Jaké to je být členem představenstva vám povím až příští rok, každopádně bych určitě doporučila zvažovat kandidaturu každému, kdo má zájem se podílet na chodu svého spolku, byť jen malým dílem.